Rok po klimatické konferenci v Katovicích se sjeli do sídla OSN v New Yorku zástupci téměř 70 zemí, aby jeden den diskutovali, jak postupovat dále v ochraně klimatu. Na základě posledních zpráv vydaných například klimatickým vědeckým panelem IPPC je totiž zřejmé, že závazky států v oblasti snižování emisí uhlíkových plynů by měly ambicióznější. Plán z Paříže se ve stínu dalších vědeckých dat a prognóz jeví jako mírně řečeno nedostatečný.
K vystoupení v hlavním programu konference tak byli přizváni zástupci pouze těch zemí, kteří přijeli s konkrétními plány, jak snížit emise CO2. Zazněly přísliby zvyšování finančních příspěvků do klimatického fondu (Německo, Francie, Británie, Nizozemsko), anebo závazky k uzavírání uhelných elektráren (Řecko, Slovensko), rychlejšímu přechodu na čisté zdroje energií apod.
A s čím přijela do New Yorku česká delegace? Ve zkratce by se dal český příspěvek do globální debaty, přednesený mimo hlavní program, shrnout jedním slovem – prázdno. Česká republika nenabídla ani konkrétní závazek, ani vyšší příspěvek do klimatického fondu. Slovy předsedy české vlády: „Slíbit něco do roku 2050 určitě není problém, ale my máme závazky z roku 2015 z Paříže a tam je na tom Česko velice dobře“.
Závazky vyplývající z Pařížské klimatické dohody – tedy udržet růst teploty pod 2 stupni Celsia, ideálně 1,5 – znamená být uhlíkově neutrální do roku 2050, jak loni spočítali vědci. Tento cíl ze strany EU však zablokovala právě ČR spolu s Estonskem, Polskem a Maďarskem. Navíc jsou cíle stanovené v Paříži dobrovolné, dohoda nestanoví pevné a závazné termíny.
Podle vědců jsou cíle stanovené touto dohodou nedostatečné, ty hlavní skleníkové plyny již v atmosféře jsou a jejich produkce neklesá. Pokud bychom zůstali u cíle nastaveného Pařížskou dohodou, teplota se reálně zvýší o 3-4 stupně. Je tedy potřeba si stanovit ambicióznější cíle, než jaké předkládá Paříž.
V protikladu k českému vystoupení byl projev slovenské prezidentky Čaputové, která reprezentovala jako jediná země V4. Byla pozvána jako host hlavního programu, aby přednesla závazek Slovenska uzavřít uhelné elektrárny do roku 2023 a dosáhnout uhlíkové neutrality do 2050.
„Jsme první generací, která cítí dosah svých bezohledných činů. A můžeme být posledními, kteří s tím mohou něco udělat,“ dodala.
Stranou ale nezůstaly ani velké firmy a zástupci byznysu. Den před zahájením summitu se 87 globálních společností (zastupujících 28 sektorů z 27 zemí) dohodlo na stanovení klimatických cílů: dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050 a zabránit oteplení vyššímu než 1,5 stupně oproti předindustriální éře.
Tyto cíle platí nejen pro operační část aktivit, ale pro celý dodavatelský řetězec. K závazkům se hlásí např. Nestlé, Danone, Unilever, IKEA, L’Óreal, Vodafone, Sodexo, SUEZ, Ericsson a další. Dále 12 největších světových investičních fondů a pojišťoven slíbilo neutralitu svého portfolia.
Co si tedy z letošní a velmi očekávané klimatické konference s odstupem času odnést?
Byznys se stává v mnoha ohledech v oblasti plánů udržitelnosti a snižování uhlíkové stopy stejně vlivným hráčem jako vlády.
Dohoda, která byla uzavřena den před summitem v New Yorku, může mít dopad stejně velký jako mezivládní smlouvy. Ty jsou ovšem zatím naplňovány nekonzistentně několika státy a regiony, zatímco někteří důležití hráči se neúčastní (Austrálie, Brazílie, Japonsko), anebo od složitě vyjednaných (a ani ne příliš ambiciózních) dohod rovnou odstupují (USA v případě Pařížské dohody).
Mezi firmami nalezneme takové, které chtějí své závazky ohledně uhlíkové neutrality plnit v řádu měsíců. Třeba společnost Bosch tento cíl zvládne splnit do 2020, především díky využití zelené elektřiny, úsporám energií a offsetům.
Nelze přehlédnout vzrůstající úlohu mladých aktérů – mluvčích části své generace, která má oprávněně obavy o svou budoucnost. Celosvětová hnutí, ať už jde o Fridays for Future nebo Extinction Rebellion, ukazují, že změna se děje zdola. Plné ulice ve světových metropolích v pátek před summitem ukázaly, že nespokojenost lidí s neřešením klimatické krize ze strany elit neslábne, ale naopak sílí.
Mediální pozornost, které dosáhla švédská studentka Greta Thunberg, jednoduše nese své plody. Kolik mladých by se jinak začalo zajímat o klimatickou změnu a dávat najevo veřejně svůj názor? Kdy byla klimatická změna tak hojně medializována, ačkoliv se děje již dekády a vědci vydávají alarmující výzvy posledních 40 let?
Není třeba zabíhat do zbytečných diskusí, které odvádí pozornost mimo hlavní sdělení, ve kterém je Greta konzistentní. Je nejvyšší čas jednat. Osobní zodpovědnost leží nejen na každém z nás, ale především pak na těch, kteří rozhodují.
Samozřejmě by bylo příliš zjednodušující vidět onen rozpor mezi politickými elitami a zbytkem lidí takto černobíle, vždyť političtí reprezentanti jsou volenými zástupci těch, kteří jim dávají své hlasy. A je zřejmé, že ani Donald Trump, ani Jair Bolsonaro své antiekologické myšlení voličům nijak netajili. Nezbývá než doufat, že se kvůli postupující klimatické změně a díky probouzející se síle zdola změní i politická volba mnoha jedinců. Třeba dají přednost těm, kteří tento problém akcentují a chtějí řešit.
Bohužel se naplno ukázaly nulové ambice České republiky definovat si a konkrétně naplňovat cíle v oblasti nízkouhlíkových řešení. Přitom dlouhodobý cíl ČR má, a to omezit do roku 2050 emise o 80 %. Doposud jsme těžili z průmyslové transformace v 90. letech, která nám umožnila poměrně snadno plnit závazky vyplývající například i z Pařížské dohody.
Je určitě zajímavé sledovat, jak se formuje veřejná diskuse ohledně klimatické změny a přímého ohrožení lidstva. A jak se diskuse na sociálních sítí v tématu dopadajícím na nás všechny polarizuje.
Podle ekopsychologa Jana Krajhanzla z Masarykovy univerzity se lidé tváří v tvář velké hrozbě dělí přibližně na tři skupiny dle psychické adaptační strategie:
- Jedinci, kteří se pod tlakem obav aktivují a chtějí dosáhnout změny, aby neblahý vývoj zastavili, či alespoň zmírnili (těch jsou 1-2 %).
- Jedinci, kteří se sice obávají, ale nějak se s pocitem ohrožení naučili žít a zároveň v určitých situacích jednají „uvědoměleji“.
- Jedinci, kteří volí strategii popírání (např. potvrzených faktů), odvádění pozornosti od obsahu, a to mnohdy agresivním, útočným způsobem.
A co při komunikaci klimatické změny může „zabírat“ u všech tří skupin?
Na tuto otázku není jasná odpověď, ale většina expertů se shodne, že zabírá lokalizace problému (nestrašme tajícími ledovci, ale mluvme o vysychajících studnách a umírajících lesích), dále pozitivní příklady, jak z problému ven (namísto apelů, jak je situace bezútěšná), zájem o nejbližší okolí a kritické hodnocení skutečného dopadu našich aktivit. Nemusíme trvat na vymývání kelímků od jogurtu, když větší dopad bude mít třeba odpustit si jeden let letadlem, nebo vynechat steak k obědu.
Důležité je věřit a vědět, že to, co děláme má smysl a dopad.
Veronika Doubnerová
Newsletter
